Pohovorky

Blog.
Pohovorky

27Zář, 2021

No jo no. Šla jsem na pohovor v pohorkách. 

To se vám stane, když dlouho žijete na vsi. Prostě zvítězí praktičnost nad Brnem.

Ráno, budím se bez budíku, dívám se na kebulatou tvářičku tříleťáka, pinenkuje, ještě ho chvilku nechám. Čůrat, zuby, podprsenka, kafe. Mezitím nočník, mňam mňam, ponoky nebyla zima, tyko s tatolem a tatol na youtube.

„Tááák a řekneš paní učitelce, že máš na tričku traktor, jo?” ladím dítě, aby se těšilo do školky. Docela se daří.

Prší, asi 10 stupňů. Jdeme do školky, čti já jdu, jeho císařstvo se nese. Ranní kardio na 500 metrech. Utírám pot a nazouvám bačkůrky. Pápá. Nebrečí, božský ráj nechť započne.

Zpět, co si mám oblíknout? Za 5 minut mi to jede. Teda vlastně, sousedka jede a mě veze. Takže 4 minuty, zima, mokro, brr, budu litovat, když si vezmu balerínky. Jsem si myslela.

A tak mám na sobě tričko s krajkou, plášťenkovej kabát a pohorky. Sice šik, ale furt jsou to docela traktory. Nic, jedem.

Cesta do Brna, díry a mrtvý zvířata na krajnici. Na to si nikdy nezvyknu. Chci toho být součástí? Na místě spolujezdce se v jeden moment opírám do sedadla, jako by to mělo pomoct a jemně vyslovuju „Stop, stop, STOP.” Na poslední chvíli dobrzdíme bílou fábku.

Svou sousedku mám moc ráda, je to milá holka a má dvě milý holky. Ty jsme po cestě do Brna vyložily každou ve svý instituci a pokračovaly směr centrum, kde nás čeká hra Zaparkuj jako nejmenší kráva. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

Jsme tu. Máme příjemnou hodinku času. Kafe a procházka. „Dobrý, mám čtvrt hoďky. Děkuju. Tady já už to znám, to trefím.” Moje specialitka. To trefím tak, že se 10 minut vracím nějakým směrem, ale jsem tu.

Doufám, že mě čeká dynamický kolektiv, stravenky a multisportka. Kecám, to mě vůbec nezajímá. I když stravenečky…

Recepce, nejdřív čůrat, to já vždycky tak na úvod a abych schovala tu pláštěnku (škoda, že nemám v batůžku baleríny).

„Dobrý den, Lucie, díky, že jste přišla, kde se vidíte za 10 let a kolik chcete na hodinu, my se vám ozveme, na shledanou.”

Celou dobu nohy pod stolem, protože pohorky. Potí se mi hnáty, venku samozřejmě šajnuje sluníčko. 

A tak si udělám hezkej den, protože ráj bez dítěte ve velkoměstě… Oh wait, Brno. Ale i tak ho mám ráda. Brnu nevadí, že mám pohorky. Ale v balerínách by mi bylo líp. Nebo ne?

A zazní zvuk, když není, kdo by ho slyšel?

No prostě dítě vzali do školky dřív, než jsem čekala. V korporátu jsem dala výpověď, protože vím, že mám psát. Na volný noze jsem, ale je mi to asi moc volný. Chci úvazek a tím se zavázat? Nebude to pak teda moc utažený? Nevaž se, odvaž se? Za moudro dne, jak mi právě napsala jedna klientka, bych prohlásila následující: „Píšeš čtivě, je dobře, že píšeš.” — hladem snad neumřu.

Díky za pozornost. 

Svá Lucie

#pisarikovapise

Komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.