Lucie, co vlastně děláš?

Kreativní copywriting. Tam se cítím dobře.

Setkávám se na různých diskuzích v copy/marketingových skupinách s názory, kdo je vlastně copywriter a kdy už si tak nemůžu říkat. Trochu mě to rozpaluje. Smrdí mi to militantností a fašismem. Promiňte.

Nejlíp se cítím v povídkách, v nespisovným jazyce mileniálů. Ale poslední dobou i v brainstormingu, který vede k výběru názvu nebo sloganu. Někdy jsou to tři slova, ale je za nima 1589128 hodin práce, čtení, poslouchání a sezení, Ale někdy je to jednodušší.

Název by měl v první řadě pasovat k tomu, kdo ho bude plnit. Nemluvím teď o gigantech jako je škodovka nebo mekáč. Mluvím o holkách jako jsem já. Chtějí něco tvořit, ale… Za jednu ruku je tahá dítě, za druhou pes a do toho se manžel ptá, kde má klíče.

Kreativní copywriting

Ok, copywritingu se intenzivně věnuju teprve půl roku. Začínám. Ještě poběžím sakra dlouho a dost možná uhnu. Nevím. Ale baví mě to. Píšu, protože nemůžu jinak.

Někdy na podzim jsem si dopřávala vzácnou, horkou vanu. Miluju to. Kádě, brrr, pro mě nejsou. A uviděla jsem to. Prozření. Ezo, co? Bylo to tak. A od tý doby čtu a píšu a píšu a čtu. A ono to jde! Lidem se to líbí. Pravda, někdy se jim to nehodí do redakčního plánu nebo to není SEO pecka, ale shoda je: Dobře se to čte. Tak proč nevyužít toho, co mě definuje? A necpat se do škatulek.

V prosinci 20 jsem dopsala krátkou povídku a poslala do soutěže. V porotě seděli tvůrci, od kterých obzvlášť ráda čtu příspěvky i knihy. Světe, tady jsem. Umístila jsem se bramborová. Možná ze stovky povídek, ale jako, umístila! Happy dance proběhl. Už jen vědomí, že se mojí povídkou prodírali ti, co hodně vidí a jsou hodně vidět, mě hřálo. Drze jsem si vyžádala i osobní feedback a dostala jsem ho. Povídka povídá příběh.

S René Nekudou jsem se setkala už v roce 2013 a říkala jsem si to, co všichni v duchu, ty jo, takovej klučík a ty vyzrálý ženský s plnýma šuplíkama romantickejch románů tady sedí a hltají ho. To bylo takový první nakopnutí, že možná něco umím. Ale trvalo to další roky pokusů. Nebyla jsem dost dravá a tak jsem psala co jsem chtěla, zadarmo a za pochvalu.

Rozbil to korporát. Konečně pořádná práce, že jo. Jejda, tam se člověk naučí.

Rozbilo to mateřství. Jejda, já si myslela, že něco umím. Haha.

Vzala jsem si Písaříka a nevím, jak víc by mi měla synchronicita ukázat směr. Teď už vím, že nemůžu jinak. Jsem Písaříková.

No ale jak si má říkat v online světě? Jak se mám uprdelit v marketingu? Umím SEO? Chápu to správně? Píšu to dobře? Sakryš, tohle je tak dobře napsaný, škoda, že jsem to nenapsala já. Za povídky mi nikdo nezaplatí. Co že? On si říká skoro trojku za hodinu? Nejsem teda copywriter, když nechci psát o všem? Mám po všech chtít hned peníze, když jim poradím v marketingové skupině s textem?

Nejsem stratég. Jsem intuitivní pocitovej introvert, ale možná dokážu někomu pomoci víc než marketingovej specialista nabušenej tabulkama. Zkusím to.

Ano, umím pracovat s cílovkou, číslama, analýzama, klíčovkou, a zacílením. Ale někdy to nechci. Zase jsme u Horsta Fuchse.

Blogýsek potřeboval přiživit, tohle je růžovej článek bez přínosu ostatním, ale ulevující mně. Čistej ventil. Tříbení. Bez strategie. Tohle je život. Protože víte co se stane hned potom, co vyslovíme svoje plány?

Srdíčko,

Lucie