Teď a tady

Blog.
Teď a tady

06Čvc, 2021

Lucie - Komentáře (1) - Ke kafi, Ventil

Tak dlouho si říkám, že napíšu článek na blog, až jsou měsíce pryč.

To je furt samý tvoření obsahu na sociální sítě, utírání zadku a nosu, váhání, jestli mám prostor pro dalšího klienta nebo ne, co bude k obědu, komu jsem slíbila návštěvu, jak si mám rozdělit rodičák, kdy mám zavolat do korporátu, kde jsem stále zaměstnaná, žral už dneska pes?

No nic. Jste zvědavý, tak já vám to uvedu. Tenhle blog bude pracovně-osobní, tak jako život sám.

Po večerech ladím sem tam nějaký texty pro klienty. Mám toho dost, deadline je pro mě motivace a už měsíce jsem si nepustila žádnej seriál. To nestíhám.

Ráno vstát, nočník, nefňukej furt, převlíknout, co dneska, nakoupit, nechce se mi vařit — co mají na meníčku? Nočník, Shrek, feed, stories, messenger.

Hlídání je vzácnost, ale když je, tak makám.

Předplatila jsem si Heroine, ale skončila jsem v půlce květnovýho čísla. Není čas? Je. Není organizace a priority.

Dítě vzali do školky! Od září! Jupí! Co budu dělat??? Psát a stresovat se tím, jestli ho učitelka obstará stejně dobře jako já (tolik si rozhodně nefandi, Lucie) anebo jestli někoho nefláknul kvůli náklaďáku. Budu sama! Ráj.

Koupila jsem si další knížky a stáhla e-book o technickém SEO. Nevím, proč to dělám.

Chci začít běhat, ale neumím to.

Snažím se říkat co nejmíň:

  • „Těším se až…”
  • „Prostě, strašně, jakoby.”
  • „Ne.”
  • „Nech toho, nefňukej, nech mě aspoň chvíli, co zas děláš, seš normální, seš mamlas, neřvi.” — to mi moc nejde
  • „Nemám čas.” — čas nemáme, čas si děláme
  • „Já už nemůžu.”
  • „Mám na něco chuť.”
  • „Udělám to zítra.”
  • „Mám plán.”
  • „Bude to asi tak, pak půjdem tam a pak stihnu to.” — hahaha

Je léto. Byli jsme v Orlických horách, taky u moře, čeká nás Český ráj. Máme se dobře. Snažíme se. Taky cítíte ale tu divnou dobu? Nejen koronáčem. Že se něco mění, víme už dlouho. Ale že to se mnou bude takhle házet jsem nečekala. Chodíte na terapii? A mohla bych to vidět?

Načla jsem konečně delší povídku. A brambůrky…

Chci být trpělivější, dodělat Rudikovo album (tedy vyvolat fotky, děláte to ještě někdo?), dopsat jeho deník, koupit komodu, vyladit mu pokojíček, ukazovat mu všechny stroje, který ho zajímají a já nevím, jak se jim říká ani na co jsou…

Chci spát, když chci spát.

— řekly všechny matky

Přečetla jsem si dopis od Babiše, co byl ve schránce a bylo mi z toho úzko. Do politiky se moc nemontuju, ale to psaní… Ty sliby, všechno to smrdí a lidi to necítí. Z hlubších souvislostí — v dopise se chlubí mimo jiné tím, že nakoupili nějaký nový zbraně. Je mi jedno za kolik a pro koho. Nepřišlo vám někdy divný, že stát/lidi/společnost takhle podporuje vraždy? Vám to není divný? Že jednoho za vraždu odsoudíme a druhýmu ji přikážeme? Uf. Nevím, proč si tyhle úvahy dělám, když se mi pak blbě spí. V tomhle žijeme.

Teď a tady. Je úterý 22:47 a já sedím, píšu a pes u nohy oddechuje. Asi se mu teď něco zdá, má takový ty tiky. Běží vleže. A ty si to čteš. Jsi jinde a jindy. Přesto nás tenhle text spojuje. Chápeš? Text je druh telepatie. Teletext, strana 859. Třeba.

Blog je zpátky! Moje pochody fungujou, vylejvám se a vy to čtete. Díky.

Ještě popracuju a udělám si v hlavě nějaký zbytečný nezdravý domněnky a půjdu spát. Pes ze spaní mlátí ocasem, dítě oddychuje, manžel se šel napít. Bude jedenáct.

Je jedenáct. Tady a teď děkuju.

L.

Komentář

  • Nadja

    8:12 PM, Únor 2022

    Je skoropuldevata. Dik a brou*

Komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *