Povídka Terapie

Můj život nemůže být nudnější. Už moje jméno, Lenka, zní jako nějakej odstřiženej kousek něčeho smysluplnějšího. Magdalenka, Alenka, myšlenka, pálenka, milenka. Ani jedno nejsem. Bohužel. Jen Lenka.

Aby nudnosti nebylo málo, pracuju jako účetní a do kanclu jezdím modrou Fabii. Máme satelitní novostavbu, zlatýho retrívra Bellu a jedno dítě. Syna Barnabáše. Snad bude mít zajímavej život.

„Tak ještě holčičku do párečku.” Směje se na mě babka sousedka. Uvnitř se oklepu, navenek usměju.

Sedíme na drahý, červený pohovce. Vypadá pohodlně, ale není. Stejně jako naše soužití.

Byla jsem od začátku proti, ale Pavel trval na tom, že půjdeme za párovým terapeutem. Fakt tady trčím? Tohle chci? Dívám se na Pavla. To je jako všechno? O co se snažíme?

Jméno Pavel taky nic moc. Novotný. A už mlčím.

„Paní Lenko,” ty vole, proč paní Lenko, to je jako by mi bylo 120, „jak se dnes cítíte?” uf, asi toho terapeuta nakopnu.

Ehm, dost na prd. Nebaví mě můj život. Pak to, že je na mě Pavel furt milej ani mě neba hrát si s naším synem. To chci říct, ale řeknu: „Dnes se cítím jako obvykle. V pohodě.”

„Pavle, a vy?” Jemu neřekne pane?

„Je to lepší, než minule, ale stále jsme nevyřešili to, proč jsme tady.”

No jo, furt. Jako by to mohlo být hned odškrtnuto. Položka na seznamu. Pórek, máslo, kečup, štěstí, prdopeč, láska, vášeň, marmeláda.

Pavla frustruje, že já jsem frustrovaná. A mě, že to tak hrotí. Jsem svým životem natolik unuděná, že z něj chci odejít. Ne od Pavla, ne od rodiny, ale od svýho života. Nechci se zabít. Chápe mě někdo? Prostě krize. Ano, miluju našeho syna, asi ještě i Pavla, ale uvnitř umírám.

„Paní Lenko, možná se dnes cítíte uvolněněji. Chcete Pavlovi popsat, proč nejste spokojená?”

Nechci. „Já nevím.” 

„Jste u mě už potřetí, troufnu si odhadnout, že mám něco, co by vám mohlo pomoci.” 

No neke, na to Pavel celou dobu čeká. Terapeut tahá něco ze složky. Moji zvědavost to taky vzbudí, protože to nevypadá jako prázdná klišoidní rada. Může na mě mít nějaký materiály? Podepsanou petici Stop převozu zvířat? Fotku, jak se vrtám v nose? Volební lístek? Jsem jak lilie, napadá mě jen to, že moc čučím na pitomý seriály se soukromým vočkem.

Složka plná středověkých obrázků. Černobílých. Ach jo, já prostě nudu přitahuju. Lenka Nudná.

„Mám vlastní sbírku středověkých rytin, které považuji za archetypální obrazy lidských, a především párových problémů. Tříbil jsem ji několik desetiletí a stále mám pocit, že sbírka není kompletní. Vyselektoval jsem 12 partnerských archetypů. Lenko, toto by mohl být ten váš.”

Ty kokso, takovej bizár.

„Nebudu vás nikterak nabádat, ale zkuste mi, paní Lenko, popsat, co na obrázku vidíte.”

Pecka. Kápli jsme na totálního divnočlověka. To mi dělá Pavel schválně? Mě nějak zkouší? Jak chceš. Tak pojď.

„Takže, je tam žena, která se snaží utéct. Chlap, kterej ji chce zadržet a dítě, který po ní střílí šípy. Možná se mu dřív říkalo Amor, mně ale přijde spíš jako Satan. Ta paní má místo nohou kořeny a místo rukou větve. To moc nechápu. Chlap má luk, takže je taky připravenej po ní střílet. Příroda, kopec, vesnička, kostel, kameny, postavy vesničanů s holema. A ještě je zajímavý, jak se tomu Satanovi otevíraj nebesa.”

No kurnik. Podivín mě štve. Začínám tomu rozumět. 

„Co vidíte, Pavle, vy?”

„Asi zoufalého muže, kterému se žena mění v něco, co nechce. Možná ve strom, možná v kopřivu. Snaží se ji zadržet a ochránit před nepřáteli. Amor natahuje poslední šíp lásky.”

A už je zase patetickej. Ach jo. Od tý rytiny ale nemůžu odtrhnout oči. Jasný, chápu, co nám tím básníkoterapeut chce říct. Taky to vidím. Prostě mě šikanujou a já chci vypadnout. Ale je tam víc. Mnohem víc. 

Přemýšlím, jestli je možný, aby nějak věděl, co jsem si minulý týden pročítala. Inzerát, kde hledali dobrovolníky pro výsadbu stromů. Blbost. Bylo to totiž v Nikaragui. Takže smůla. Přeci neodjedu na tolik měsíců na druhou stranu světa někam do pralesa. 

„Vida. Cítíte ty nuance? To rozdílné vidění? Ten rozdílný výchozí bod? Situace je to stále tatáž. Jeden obraz. Jeden archetyp. Pavle, chcete teď Lence něco říct?”

Bla, bla, bla. Ale sakra ty stromy!

„Jo. Leni, je mi líto, že nejsme šťastný. Fakt se snažím, ale ani mně to takhle nejde. Potřebuju vědět přesně, co tě trápí.”

Au. No nepohladili byste ho? Mě to ale nekonečně štve. A snad ještě víc mě sundává to, že mu to neumím říct. Mlčím.

„Lenko, myslíte, že muž na obrázku chce po ženě střílet, nebo ji chránit? A že to dítě je zlo, nebo láska?”

„Ježiš, já tomu rozumím. Jen už prostě nemůžu. Nemůžu žít tenhle život. Jako by mnou prorůstala nespokojenost, která koření někde hluboko a roste furt do výšky. Vidím to. Vidím tu ženu na obrázku a říkám si, že to nejsem já. Já přece nechci opustit rodinu. Žijeme to, po čem jiný touží. Ale mě to štve. Tak to je. Topím se ve vlastní podprůměrnosti a v tom, jak mi okolí předhazuje, že jsme dokonalý a mám být vděčná. Mě to nebaví. Sorry, Pavle. Vidím všechnu tu snahu, ale přesně ta mě od tebe odstrkuje. Barnabáše bych nedala, ale nedávám to ani s ním. Nechci žít svůj život. Tak co mám dělat? Už nemůžu. Já už ne-mů-žu!”

A je to. Tady to máš. Promiň. Dívám se do země, chce se mi brečet a myslím na Barnabáše, jestli ho hlídačka má furt na dosah ruky, když jede na odrážedle podél silnice. Mám výčitky. Nikdo se o něj přece nepostará líp, než já. Nebo jo?

„Lenko, je skvělé, že vám obrázek pomohl se vyjádřit.”

Ale houby vyjádřit. Právě jsem Pavlovi zbořila svět. Nikdy mě nepochopí. Myslí si, že hledám problémy, který nejsou. Nejsou pro něj. 

Chci jít domů. A být sama.

„Rád bych vám dal kopii archetypu číslo 7. Věřím, že jsme s ním ještě neskončili.”

Lenka s Pavlem skončili, ty blázne podivínskej. To mi fakt chybělo, čučet na tu stromovou ženskou i doma.

Magor.

Sedím ve svým křesle a dívám se z okna. Bella si čmuchá k zadku, Barnabáš ji napodobuje. Ještě je teplo, ale fouká podzimní vítr. Čechrá nažloutlý listy a já si říkám, od kdy máme na zahradě javor? Googlím si reference na toho párovýho středověkýho zvrhlíka a naskakuje mi reklama na letenky. Do Nikaragui. 

„Nikaragua, jo?” Pavel se chová jako vždy. Mile. Ach jo, on by mi tu pitomou letenku snad i booknul.

„Jo, Leni, nakoupil jsem ve Lhotce nějaký stromky, pomůžeš mi je zasadit v tom prázdným rohu na zahradě? Myslím, že to bude bavit i Barnyho.”

Podívám se na ten pitomej obrázek od terapeuta a vím, že už k němu nechci. 

Terapie stromy? 

„Jo, tak to pojďme zkusit.”